19.12.2013
Když nám firma opakovaně lže, dáme jí červenou kartu (Hospodářské noviny)

Pod novým šéfem Janem Procházkou prošla Exportní garanční a pojišťovací společnost (EGAP) za poslední rok řadou změn. Především se zpřísnily podmínky pro vývozce. „Dříve EGAP vůbec neříkal exportérům ne. To se změnilo, nemůžeme pojistit všechno,“ říká Procházka. EGAP také zavedl kontroly, které zjišťují, zda firmy nepodvádějí a dodržují povinný podíl českých dodávek na zakázkách. Nejpřísnějším trestem za provinění je pak trvalé vyloučení z možnosti získat státní podporu při exportu. „To je pro firmy největší strašák, vždyť u některých tvoří vývoz až polovinu všech jejich zakázek,“ říká Procházka.

HN: Jak se EGAP změnil za ten rok, co mu šéfujete?

Když jsem do této funkce přišel, měl jsem dvě zadání: nastavit nové, tvrdší procesy při pojišťování exportu a zároveň vývoz nezpomalit a neublížit tak ekonomice, která byla v recesi. Myslím, že se to povedlo, letos pojistíme export za více než 65 miliard korun. Přesné číslo ještě není jasné. Část obchodních případů už máme na naší úrovni schválenu, a vázne to tak již jen na splnění některých podmínek na straně exportérů nebo bank.

HN: Jak se se zpřísněním podmínek vyrovnali vývozci?

Dříve EGAP vůbec neříkal exportérům ne. To se změnilo, my vážně nemůžeme pojistit všechno. Když od nás ale exportér uslyší ne, dostane zároveň seznam podmínek, po jejichž splnění mu můžeme dát zelenou. Zpočátku z toho byli vývozci poněkud rozpačití, ale myslím, že už se to zlepšilo. Ti, které nepojišťujeme, samozřejmě chodí po trhu a stěžují si. Občas se stávalo, že šéf exportu v dané instituci něco neudělal a svedl to na nás, že prý to zdržujeme. Takže dnes posíláme e-maily, v jaké fázi je případ, i majitelům společností. Klienti tak přesně vědí, jak jsme pokročili. Bohužel se to občas logicky nelíbí našim lidem – někteří nadávají a jsou naštvaní, že jim je vidět pod ruce.

HN: Jak je to možné?

Najednou všichni vidí, jak daná transakce probíhá. Takže naše zaměstnance nutí k většímu tempu bankéři, protože na ně zase tlačí jejich klienti. A na ty zase tlačí majitelé, protože těm od nás chodí e-maily a jsou najednou o všem zevrubně informováni. Takže se ten proces práce automaticky zrychlí. No, a stejně nám tu chodí lidé a říkají, že jsme pomalí, že oni by před sedmi lety celý případ rychle rozhodli sami. Takových se ptám: A všimli jste si, že před lety proběhlo něco jako pád Lehman Brothers? Že Evropská komise udělala svými přísnými regulemi z bank a pojišťoven hotové nevolníky?

HN: Takže jak to vlastně je? Ten proces se nakonec zrychlil, nebo zpomalil?

Celý ten proces se za ty roky stále zpomaloval. Ztížil se, protože EU zavedla spoustu nových předpisů, s něčím navíc přišla i ČNB. Těch norem, kterým jsme se museli přizpůsobit, bylo téměř čtyřicet. Takže to na pohled způsobilo naše zpomalení. Větší transparentnost, a tím pádem i větší tlak na naše zaměstnance by měly ale zase celý proces zrychlit.

HN: S čím jste měli u exportních zakázek největší problémy?

S takzvaným českým podílem, tedy povinným podílem českých firem na zakázkách, které pojišťujeme v zahraničí. To byl obrovský problém. Všichni o něm mluvili, ale nikdo přesně nevěděl, jak se vlastně dokládá. Takže se deklaratorně napsalo, že český podíl je 50 procent. Když jsem si udělal analýzu, zjistil jsem, že u některých projektů jej není problém dodržet, třeba u elektráren, kde je to 50 procent, nebo u rafinerií, kde je podíl 60 procent. Ale někde to prostě nejde, protože to prostě Češi nevyrábějí.

HN: Co můžete v takovém případě udělat, aby projekt nepřišel o pojištění?

Abychom tyto projekty nezastavili, povolili jsme, že český podíl může být nižší, například dvacet procent, ale budeme požadovat mnohem vyšší pojistné. Když nezaměstnáváte tolik české pracovní síly, nepomáháte tolik ekonomice, ale projekt je třeba v prioritní zemi nebo jde o referenční zakázku. V tom případě vás pojistíme, ale bude to dražší. Problém je v tom, že firmy k nám často přijdou v okamžiku, kdy tu zakázku, třeba stavbu elektrárny, ještě nemají jistou. A oni nám napíšou, že chladicí věže bude dělat ta a ta česká firma a turbíny dodá jiný český výrobce – a mají tím pádem padesátiprocentní český podíl. No, a za tři měsíce jim klient řekne, že některou českou firmu nechce a turbíny si sežene radši od někoho jiného. V takovém případě, když se podíl sníží o více než pět procent, za námi mohou přijít a domluvit se, že zaplatí vyšší pojistné. My si pak hlídáme, zda říkají pravdu. Od určité velikosti zakázky tam prostě pošleme inspekční společnost, která dodržování českého podílu prověří. Máme pravidlo žluté a červené karty. Když nám firmy zalžou, dostanou žlutou kartu, a když zalžou podruhé, tak červenou kartu. Nemohou prostě podvádět český stát, to nejde. Dozorčí rada EGAP pak rozhodne, zda ta červená karta bude znamenat dočasné, nebo trvalé vyloučení z možnosti získat státní podporu při exportu. To je pro firmy největší strašák, vždyť u některých tvoří export až polovinu všech jejich zakázek.

HN: Jak ale potom mají firmy bojovat o velké zakázky, když velkou přidanou hodnotou je i to, že přinesou financování takového projektu?

V minulosti se někdy stávalo, že firmy přišly k již vysoutěžené zakázce s tím, že dokážou zajistit financování. Jednoduše řekly: Pusťte nás k tomu také. To je spíš špatně, byť platí, že když je k takové zakázce pustili s českou pracovní silou, mělo to nakonec pozitivní efekt pro ekonomiku. Horší je, když se taková zakázka zastřeší českou firmou, vy tam přijdete na kontrolu a zjistíte, že z té české firmy tam je jeden člověk někde ve strážní budce.

HN: Údajně funguje takzvané štítkové financování, kdy firma předstírá český podíl v projektu prostřednictvím své dceřiné společnosti. Některé zahraniční firmě tak zajistí financování a pojištění a za to dostane třeba pětiprocentní provizi, aniž by na zakázce jakkoli pracovala. Setkali jste se s tím?

Konkrétně ne. Náznaky tu byly, nebudu tvrdit, že jsem takovou konstrukci v životě neslyšel. Letos jsme třeba na několika stavbách zjistili, že tam ti čeští pracovníci prostě nejsou. Okamžitě jsme si stěžovali a vyžádali si nápravu. Na tyto problémy jsme mysleli, když jsme připravovali nová pravidla pro stanovení a kontrolování českého podílu na zakázkách. Ale určitě to není typická praktika, je to extrém. Myslím, že jsme to eliminovali. Na druhou stranu je třeba říct, že to není trestné. EGAP má ale pomáhat české konkurenceschopnosti, a když jdete do zakázky jen s financováním, tak jí nepomáháte. Sice to firmě přinese nějaké peníze, které tu zdaní, ale to je málo. Nejhorší je, když zjistíte, že na té zakázce nepracovalo tolik českých rukou, kolik mělo, a nakonec ta transakce ještě zkrachuje.

HN: Kdy k něčemu takovému došlo?

My jsme se zaměřovali pouze na letošní případy, a když jsme takové riziko viděli, hned jsme si vyžádali nápravu.

HN: Takže případy z minulosti jste neprověřovali?

Nemělo to příliš smysl. Takové případy tam ale asi byly, proto jsme koneckonců udělali změny. Ale abych tu podával trestní oznámení a propouštěl polovinu zaměstnanců, tak kritické to zase nebylo.

HN: Nepřipravujete tedy žádné žaloby?

Nepřipravujeme. Trestní oznámení budou padat z jiné instituce, z České exportní banky. Abych osvětlil naši pozici, uvedu příklad. Jsme pojišťovna, pojistili jsme úvěr našeho klienta, kterým je právě ČEB. Když banka udělá nějaké chyby, k jakým došlo třeba v případě skláren, je za to potrestána. Dostala od nás pouze částečné pojistné plnění. S jejich chybami jsme se poprali tak, že jsme jim ty peníze prostě nedali. Naší chybou v případě zmíněných skláren byla přílišná koncentrace na odvětví, i to už jsme ale vyřešili.

HN: O kolik méně jste ČEB nakonec vyplatili na pojistném?

Zaplatili jsme jim 2,7 miliardy korun. Jaká byla výše škody, ale říkat nemohu, jsou tu bankovní a pojišťovací tajemství.

HN: Objevily se nějaké nové velké maléry? Jak to třeba vypadá s případem společnosti Uralvagonzavod, kde má jít v projektu Alta o problémy s placením až dvou miliard korun?

Pokud jde o Uralvagonzavod, není to zatím hlášeno jako pojistná událost, ale samozřejmě sedíme s externím auditorem a řešíme, jak se na to připravit. Jde o státní firmu, ten případ intenzivně i v těchto dnech řešíme, mluvili jsme o něm i s naším velvyslancem v Rusku panem Remkem. Myslím, že by se to nakonec mohlo povést vyjednat. Problém je teď ve Vietnamu, případ společnosti Phu Son, který je už hlášen jako pojistná událost a půjde to plně do našich hospodářských výsledků. Velkou problémovou zakázku řešíme také na Slovensku.

HN: Máte informace o tom, že by vaši někdejší zaměstnanci, kteří se třeba podíleli na některých problémových případech takzvaných štítkových úvěrů, posléze přešli k zahraničním firmám, které z toho profitovaly?

Neoficiálně ano. Oficiální informace nemám, ale dovedu si to živě představit. Pojišťování exportu je specifická disciplína a odborníků je tak málo, že když ti lidé už nepracují u nás, jdou buď do bank, nebo k exportérům. Zastavit to nejde. Díval jsem se do doložek, které mají naši zaměstnanci ve smlouvách, a prostě to nejde.

HN: To byly ty doložky špatně formulované?

Už vypadají lépe. Ale zase nemůžeme těm lidem bránit v kariéře.

HN: Co říkáte tomu, že ČEB začala prodávat některé nesplácené pohledávky?

Prodej pohledávek je správný, je to standardní věc, vše ale závisí na ceně. Jedna věc mě ovšem dohání k nepříčetnosti. Víte, já jsem pro maximální transparentnost, ale když se pohledávka prodá ve veřejném výběrovém řízení nejvyšší nabídce, a nikoliv dlužníkovi, tak se za žádných okolností nesmí tato cena zveřejnit. Musí o tom být informována ministerstva, dozorčí rada, ale nemělo by to létat v médiích. Protože když třeba zveřejníme, že se pohledávka prodala za 40 procent ceny, začnou okamžitě po Rusku běhat různí filutové, kteří budou firmám, které nám dluží, nabízet, že jim jsou schopni ty pohledávky s takovou slevou koupit.

HN: Je to nejhorší, pokud jde o nesplácené pohledávky, už za vámi, nebo se situace v příštích letech ještě zhorší?

Celkový objem pojistné angažovanosti EGAP je 230 miliard korun. To je obrovské číslo. A ta kazivost je u nás a u ČEB samozřejmě vyšší než u komerčních bank, to k tomu patří. Kazivost zakázek se začne ve větší míře projevovat v příštím a přespříštím roce. Teď totiž řešíme teprve případy z let 2005–2009. Ty měly být dávno ze stolu, to už jsem neměl řešit já. Dávno už to mělo být dosouzeno, vymoženo nebo ty pohledávky měly být prodány. Protože teď začneme řešit věci z let 2009–2011, kde byly každý rok pojištěny zakázky za 50 miliard.

HN: Jako jeden z cílů jste si stanovil větší spolupráci se zahraničními exportními pojišťovnami a s velkými zajišťovnami, které by se mohly podílet na pojišťování českého exportu. Jak se vám v tomto ohledu daří?

Letos jsme byli schopni prostřednictvím zahraničních zajišťoven dozajistit zhruba 7,5 miliardy korun exportu. Spolupracujeme i se zahraničními exportními pojišťovnami. Hlavním úspěchem je naše spolupráce s Američany, díky níž jsme dostali naše exportéry do Brazílie, což by se nám jinak nepovedlo. S Američany bychom do konce roku rádi dotáhli i další dva obchody. Důležitá je spolupráce s ruskou exportní pojišťovnou Exiar, ale i s mnohými dalšími. Vrcholem spolupráce bylo letošní setkání exportních pojišťoven v Praze. Byl jsem z toho nervózní, skoro jsem nespal. Přece jen jsem v tomto prostředí nově, zatímco v zahraničí je běžné, že v čele exportní pojišťovny stojí jeden šéf třeba deset nebo patnáct let. Nakonec se to povedlo. Navíc přišla i taková třešnička na dortu. Když jsme v březnu byli v New Jersey na setkání exportních pojišťoven, dopustili jsme se asi největší drzosti, když jsme se jako menší exportní pojišťovna přihlásili jako kandidát do voleb vedení Bernské unie (Mezinárodní unie úvěrových a investičních pojistitelů – pozn. red.). No a v listopadu jsme to vyhráli. Společně s Američany, Portugalci a Izraelci tak šéfujeme všem exportním pojišťovnám světa.

HN: Jak to vypadá s jedním z vašich největších rozpracovaných projektů, pojištěním úvěru na výstavbu elektrárny v iráckém Erbilu?

Projekt je ve fázi schvalování, dozorčí rada EGAP o něm bude rozhodovat 19. prosince. I když by jej schválila, tak všechny potřebné smlouvy budou podepsány asi až v lednu.

HN: Původně se mluvilo o tom, že za úvěr na stavbu elektrárny bude EGAP ručit 16 miliardami korun. Platí ta částka?

Je podstatně nižší, mělo by to být něco přes sedm miliard korun.

HN: Mění se nějak teritoriálně zaměření exportu, který pojišťujete?

Letos se nám stane zajímavá věc. Nejvyšší objem pojištěného vývozu nebude poprvé po dlouhých letech do Ruska. Export do Ruska sice rychle roste, ale náš podíl na něm klesá nejen procentuálně, ale i v absolutních číslech. V letech 2008–2009 šlo 50 procent objemu exportu do Ruska přes EGAP, letos to je kolem deseti procent.

HN: Kam letos pojistíte nejvíc exportu?

Do Ázerbájdžánu. Zajímavé je, že všechny ty projekty jsou dozajištěny prostřednictvím zajišťoven v Londýně. Naším věřitelem je totiž mezinárodně známá International Bank of Azerbaijan, kterou se zajišťovny nebojí dozajistit.

HN: O jaké projekty konkrétně šlo?

V tom jsou bankovní regulace neúprosné: bez svolení firem vám to říct nemůžu. Bohužel firmy o public relations často nestojí a mě to mrzí. Víte, oni mají občas pocit, že když jim stát pomůže, tak na ně budou ostatní špatně koukat.


Od určité velikosti zakázky posíláme inspekční společnost, která prověří dodržování povinného českého podílu na zakázce. Máme pravidlo žluté a červené karty. Když nám firmy zalžou, tak dostanou žlutou, a když zalžou podruhé, tak červenou kartu. Nemohou prostě podvádět český stát, to nejde. EGAP 65 MILIARD KORUN Minimálně takový objem exportu pojistí letos Exportní garanční a pojišťovací společnost. Loni pojistila český vývoz za rekordních 72,1 miliardy korun. 227,7 MILIARDY KORUN činil na začátku tohoto měsíce celkový objem pojistek, které EGAP poskytl tuzemským vývozcům.

33 % z celkového objemu pojištěného exportu tvoří zakázky do Ruska. Za letošní rok bude ale tento podíl nižší, zhruba kolem deseti procent.

O autorovi| Petr Kain, Petr Lukáč

© EGAP  2017
Mapa stránek