Egypt je republika s prezidentským systémem. V jejím čele stojí již od roku 2014 generál Abdel Fattah Al-Sisi. V roce 2019 došlo ke změně ústavy, která prodloužila prezidentský mandát na 6 let a povolila až tři funkční období. Sisi se může těšit podpoře armády, která má značný vliv na ekonomický a politický chod země. Po změně ústavy se zvýšila exekutivní moc vlády nad soudnictvím, které je neefektivní a trpí nedostatkem kvalifikovaných soudců. Veřejný sektor zaměstnává nadbytečný počet zaměstnanců a sužuje ho vysoká byrokracie. Prezident Sisi znovu vyhrál volby v prosinci 2023 a může vládnout zemi až do roku 2030. Jde ovšem o jeho nejtěžší mandát, jelikož probíhající krize vyžaduje přijímání nepopulárních reforem, které jdou proti zájmům obyvatel i vlivné armády. Sociální a politická rizika jsou vysoká, vybalancovat všechny protichůdné zájmy je pro vládu velmi obtížné. Přesto se o to prezident snaží za podpory Spojených Arabských Emirátů, Kataru a dalších bilaterálních a multilaterálních partnerů, včetně MMF, který prodloužil stávající reformní program až do 12/2026.

Ekonomická síla Egypta je zejména v jeho velké a diverzifikované ekonomice. Egyptu se relativně dařilo implementovat ekonomické a fiskální reformy. V 07/2019 byl úspěšně dokončen tříletý program MMF. Na rozdíl od většiny ostatních ekonomik si navíc Egypt udržel hospodářský růst i v době pandemie. Egypt se snažil pokračovat ve fiskální konsolidaci, ale konflikt na Ukrajině ho silně zasáhl. Od roku 2023 je také čistým dovozcem ropy a plynu. Související růst cen potravin a paliv zásadně snížil životní úroveň obyvatel a vláda musí navíc v souladu s reformním programem MMF postupně snižovat dotace na elektřinu i pohonné hmoty. Konflikt v Gaze zásadně utlumil příjmy ze Suezského průplavu; turismus a remitence naopak prokázaly značnou odolnost. Mezi další důležité ekonomické sektory patří průmyslová výroba, těžba, obchod a zemědělství. Tahounem ekonomického růstu zůstane sektor stavebnictví.

Egyptský státní rozpočet se dlouhodobě nachází v deficitu, navzdory přebytkům primárního rozpočtu. Výsledkem toho je vysoké vládní zadlužení, které v roce 2023 vzrostlo nad 90 % HDP a poté se i díky drastickým úsporným opatřením a investicím ze zemí Perského zálivu podařilo snížit pod 85 % HDP. Rizikem vládního dluhu je velký podíl krátkodobých závazků a související vysoká potřeba refinancování 30-40 % HDP ročně. Náklady na financování dluhu patří také mezi nejvyšší na světě. Od roku 2018 se placené úroky ze státního dluhu pohybovaly kolem 45 % rozpočtových příjmů. Ve fiskálním roce 2025 oficiálně přesáhly 60 %, ve skutečnosti (při odhlédnutí od místních konvencí vykazování dat) je lze odhadovat kolem velmi vysokých 90 % rozpočtových příjmů. Prospěšný a dl. makroekonomicky stabilizující je přechod na flexibilní měnový kurz od března 2024. Krátkodobě s tím ovšem souvisí nemalá rizika vysoké inflace a úrokových sazeb. Od dubna 2025 se v rámci makroekonomických přizpůsobovacích mechanismů úrokové sazby pozvolna snižují, což by se postupně mělo projevovat v klesajících nákladech státního dluhu. Povolební oživení reformního úsilí vlády za pomoci zemí Perského zálivu a programu MMF je z dlouhodobého hlediska silně pozitivní. Přesto je třeba pokračovat v dalších reformách, včetně dosud pomalé privatizace, aby se stal místní ekonomický a finanční model dlouhodobě udržitelným. Naprosto klíčové bude potřebné rychlé uklidnění konfliktu v Íránu, při jehož protahování by mohla být negativně ovlivněna většina zdrojů devizových příjmů země.