Omán je absolutní monarchií, v jejímž čele stojí od ledna 2020 sultán Hajsám bin Tárik Saíd. Nový sultán se stal nástupníkem sultána Kábúse ibn Saída, jenž  zemi vládl již od 70. let minulého století a v lednu 2020 zemřel. Sultán Kábús byl navzdory autokratickému řízení země u veřejnosti velmi populární, zejména díky své poměrně úspěšné snaze o hospodářský i společenský rozvoj Ománu a jeho schopnosti udržovat dobré vztahy se západními zeměmi i se všemi zeměmi regionu včetně Íránu.  Nový sultán se snaží ve vybalancované politice Ománu na mezinárodním poli pokračovat, na domácí scéně nicméně čelí silným politickým i společenským tlakům kvůli napjaté hospodářské situaci. Zatím má nový sultán jednoznačnou podporu armády i bezpečnostních složek, a jeho pozici proto považujeme za poměrně stabilní navzdory pokračující implementaci velmi nepopulárních, leč nutných úsporných opatření. 

Ománská ekonomika je málo diverzifikovaná a závislá na těžbě ropy a příjmech z ní plynoucích. Náklady na těžbu ropy jsou v Ománu navíc poměrně vysoké, a v případě nízké ceny ropy na mezinárodním trhu je proto pro ománskou vládu velmi obtížné udržet vyrovnaný vládní rozpočet. Navíc zásoby ropy jsou ve srovnání s ostatními státy regionu relativně omezené. Vládní dluh dosahoval v roce 2014 pouze 5 % HDP, v roce 2020 se kvůli hospodářské recesi a dalšímu zadlužování vládní dluh vyšplhal na asi 80 % HDP. Razantní fiskální konsolidace však vedla k poklesu veřejného zadlužení pod 40 % HDP a země má od roku 2025 opět externí ratingy na investičním stupni. DPH je již zavedena a v roce 2028 bude zavedena i daň z příjmu - půjde o první zemi s takovou daní v rámci celého GCC regionu (i když se daň bude týkat zpočátku jen cca 1 % obyvatel a sazba bude nízkých 5 %). S ohledem na relativně napjatou geopolitickou situaci je pro Omán pozitivní, že by případnou blokádou Hormuzského průlivu Íránem nebyl zasažen tak citelně jako jiní ropní producenti z Perského zálivu.