Ázerbájdžán je autoritářskou prezidentskou republikou, v jejímž čele stojí již od počátku 90. let dynastie Alijevů. Současný prezident Ilham Alijev je u moci od roku 2003 a jeho pozice je silná i vzhledem k roztříštěné opozici, která momentálně nepředstavuje reálnou hrozbu. Hospodářská situace se po propadu v důsledku pandemie COVID v posledních letech stabilizovala a potenciální riziko nespokojenosti veřejnosti tak pokleslo. Popularita prezidenta Alijeva navíc vzrostla díky vítězství nad Arménií při eskalaci konfliktu o Náhorní Karabach. Na území Ázerbájdžánu se tak očekává pokračující politická stabilita.

Ázerbájdžán je středně velkou ekonomikou, která však stále není dostatečně diverzifikovaná. Z hospodářského pohledu je nejsilnější stránkou a zároveň největší slabinou země těžba energetických surovin a s tím související závislost na jejich vývozu. Vývoz ropy a zemního plynu je dlouhodobě největším tahounem hospodářského růstu a generuje také přibližně 50 % až 60 % vládních příjmů. Vláda se snaží o diverzifikaci zejména podporou zemědělství, cestovního ruchu, dopravy a logistiky. Tyto snahy jsou však limitované slabou globální konkurenceschopností a institucionálními problémy. Navzdory historické provázanosti s ruskou ekonomikou, nepocítila ekonomika Ázerbájdžánu rusko-ukrajinský konflikt v nijak velké míře. Naopak se jí vzhledem ke snaze EU snížit závislost na ruských fosilních palivech nabízí příležitost v podobě objemnějšího vývozu uhlovodíkových paliv. Ačkoliv by se tak dle dohody s EU měly zásadně zvýšit dodávky paliv z Ázerbájdžánu do Evropy, reálná kapacita Ázerbájdžánu je v tomto ohledu poměrně omezená a další rapidní navyšování dodávek nelze očekávat.

Finanční situace je stabilní a riziko krize vládní likvidity je poměrně nízké. Vláda disponuje dostatečnými devizovými rezervami, které po zahrnutí suverénního ropného fondu SOFAZ odpovídají 97 % až 100 % HDP odhadovaného pro rok 2025. Výše vládního dluhu v posledních letech roste, při zahrnutí výslovných záruk vlády dosahuje dle MMF v roce 2025 asi 27,6 % HDP a do roku 2030 pravděpodobně vzroste na 29,4 % HDP. S ohledem na dostatečné devizové rezervy a dlouhodobě nízké náklady na platby úroků, které v roce 2025 dosahují asi 5,2 % celkových vládních příjmů, lze výši vládního dluhu jednoznačně označit za udržitelnou. Největším rizikem tak zůstává přetrvávající závislost vládních příjmů na těžebním sektoru a také neefektivita a dluhy státem vlastněných podniků se zárukou vlády. Momentálně se neočekává, že by státem vlastněné entity potřebovaly od vlády finanční injekce, přesto je nutné tato podmíněná rizika vést v patrnosti.