Kolumbie je presidentskou republikou nacházející se v severní části Jižní Ameriky. Jedná se o jedinou jihoamerickou zemi rozkládající se jak u Karibského moře, tak u Tichého oceánu. Tato skutečnost zvyšuje ekonomický potenciál země. Kolumbie je čtvrtou největší ekonomikou Latinské Ameriky a představuje zemi se značným a nevyužitým hospodářským, investičním i obchodním potenciálem, jejímž slabým místem je dlouhodobě nedostatečná diversifikace ekonomiky (která zapříčiňuje zranitelnost hospodářství vůči externím šokům v podobě výkyvů cen exportovaných komodit na světových trzích), relativně malá otevřenost zahraničnímu obchodu a aktuálně také poněkud slabý politický kapitál nepopulárního levicového presidenta Gustava Petra, což eliminuje možnost účinného prosazování nezbytných hospodářsko-politických reforem a omezuje ekonomický rozvoj.

Důvodem dlouhotrvající neoblíbenosti presidenta jsou nepříznivá očekávání a obavy veřejnosti z obtížné předvídatelnosti jeho (v některých případech kontroverzních) hospodářsko-politických kroků. Riziko návratu rétoriky presidenta směrem k populismu zapříčiňuje zvýšené politické napětí, ekonomickou nejistotu, vysokou míru politické polarizace, komplikované vztahy mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní atd. Blížící se všeobecné volby předznamenávají spíše zintenzivnění výše popsaného napětí, jelikož aktuální průzkumy naznačují, že ve volbách by mohly zvítězit opoziční politické síly. Ve sféře mezinárodních vztahů je Kolumbie v době vlády Petrovy administrativy zatížena chatrnějšími vztahy s USA.

Jak naznačeno výše, významnou slabinou ve vztahu k dlouhodobé prosperitě a rozvoji kolumbijské ekonomiky je její nedostatečná diversifikace. Země patří v globálním měřítku k velmi významným producentům uhlí a uhlovodíková paliva představují cca 55 % jejího exportu. Daňové příjmy generované těžebním sektorem spolu s dividendami polostátní společnosti Ecopetrol (největší společnosti v Kolumbii) reprezentují asi 9 % fiskálních příjmů. Z výše uvedeného je evidentní enormní závislost Kolumbie na těžbě, zpracování a exportu zejména uhlovodíkových paliv, což vytváří nepříznivou citlivost ekonomiky na externí šoky.

Závěrem lze říci, že Kolumbie vzhledem ke svému přírodnímu bohatství vždy disponovala značným potenciálem stát se v globálním měřítku významným hráčem v oblasti těžby – ať už uhlovodíkových paliv nebo jiných nerostných surovin – a exportu této produkce. Historická koncentrace ekonomického úsilí v sektoru těžby však zapříčinila značnou závislost ekonomiky na daném odvětví. Tuto skutečnost způsobující citlivost kolumbijské ekonomiky na externí šoky se pokusila vyřešit vláda Gustava Petra plánem na diversifikaci. Vláda však při svém hospodářsko-politickém vedení země nebyla úspěšná, jelikož Petrova administrativa nejenže nepředložila jasný a dobře promyšlený plán realizace diversifikačního procesu s cílem odklonu zejména od těžby uhlovodíkových paliv, ale navíc svým konáním a vytvořením nepříznivých očekávání investorů i společnosti do značné míry „zmrazila“ nejvýznamnější kolumbijský sektor a zdroj fiskálních příjmů, což se promítlo v chabé dynamice hospodářského růstu a společenské frustraci.

Za předpokladu, že současná nebo příští vláda optimalizuje hospodářsko-politická rozhodnutí, existuje předpoklad pro nastartování slušného hospodářského růstu a nárůst exportních příležitostí v zemi - nejen v oborech těžby, ale také v oblasti rozvoje alternativních odvětví a zelené energetiky.