Itálie má za sebou historii krátkodobých a nestabilních koaličních vlád, které často zahrnovaly více stran s odlišnými politickými programy. To značně komplikovalo provádění strukturálních reforem. V září 2022 se historie opakovala a z důvodu pádu vlády bývalého premiéra Maria Draghiho se konaly předčasné parlamentní volby. V nich uspěla pravicová koalice skládající se ze stran Fratelli d'Italia (FdI), Lega a Forza Italia (FI). Premiérkou se stala Giorgia Meloni, jejíž vláda vnesla do historicky nestabilní italské politiky nečekanou stabilitu a pragmatismus. Díky tomu se Itálie v roce 2026 těší silné mezinárodní pozici i vysoké pravděpodobnosti dokončení celého pětiletého mandátu. Hlavním politickým cílem kabinetu zůstává ústavní reforma „Premierato“ (přímá volba premiéra), o jejímž osudu rozhodne klíčové referendum v polovině roku 2026, a inovativní řešení migrace skrze outsourcing azylového řízení do Albánie, který se stal vzorem pro širší strategii EU. Souběžně s tím Itálie skrze Matteiho plán upevňuje svou roli energetického mostu mezi Afrikou a Evropou. Vláda se probíhajícími reformami snaží adresovat také některé strukturální problémy, jako např. silnou byrokracii a pomalé soudnictví, které v Itálii dlouhodobě přetrvávají. V lednu 2022 se konaly také prezidentské volby, v nichž zvítězil Sergio Mattarella, jenž tak začal své druhé sedmileté funkční období.

Jako osmá největší ekonomika světa a druhý největší výrobce v EU těží Itálie z vysoce diverzifikovaného průmyslu a silného exportu v oblastech strojírenství, farmacie, luxusního zboží a potravinářských produktů (zejména vína, olivového oleje a prémiových potravin), což jí dlouhodobě zajišťuje přebytky obchodní bilance. Navzdory technologickému náskoku v cirkulární ekonomice a strategickému potenciálu v energetice a digitalizaci (podpořené evropskými fondy NRRP) však zemi brzdí chronicky pomalý hospodářský růst, vysoký veřejný dluh a vysoký podíl malých rodinných firem s nízkou produktivitou v ekonomice. K těmto strukturálním výzvám se přidávají také další negativní faktory, zejména nejstarší populace v EU, která extrémně zatěžuje penzijní systém, a sofistikovaná infiltrace mafie do legální ekonomiky, jejíž dopady dosahují až 9 % HDP. Výhled pro roky 2026 – 2027 sice počítá s mírným zrychlením růstu na 0,7 % HDP (především díky evropským investicím), riziko však představují americká cla (momentálně ve výši 15 %), která ohrožují klíčový export do USA a mohou vést k odlivu investic či přesunu výroby přímo za oceán.

Veřejné finance Itálie zůstávají navzdory jistým zlepšením v posledních letech jedněmi z nejzranitelnějších v EU, přičemž extrémně vysoký veřejný dluh kolem 135 % HDP bude kvůli slabému hospodářskému růstu a rostoucím úrokovým platbám klesat jen pozvolna. Náklady na platby úroků v současné době dosahují asi 8 % vládních příjmů, ale očekává se jejich postupný růst až k 10 % vládních příjmů do roku 2028. Ačkoliv se vládě v roce 2026 pravděpodobně podaří stlačit deficit pod 3 % HDP a ukončit tak řízení EU o nadměrném schodku, což představuje významný politický úspěch premiérky Meloni, výše zmíněné stárnutí populace v kombinaci s absencí důchodové reformy a rostoucí nároky na výdaje v obraně dlouhodobou konsolidaci vládních financí brzdí. Rizika tržní volatility jsou nicméně mírněna podporou ECB, dlouhou splatností dluhu a stabilním bankovním sektorem, který vykazuje vysokou ziskovost a nízký podíl problémových nesplácených úvěrů (2,6 % v roce 2025). V oblasti měnové politiky se po skončení cyklu uvolňování ze strany ECB očekává v roce 2026 stabilizace úrokových sazeb na úrovni 2 %, což reflektuje mírně vyšší prognózu inflace i hospodářského růstu eurozóny.