Argentina je třetí největší ekonomikou Latinské Ameriky a z geografického hlediska osmou největší zemí světa. Přestože ekonomika těží ze značného bohatství v podobě přírodních zdrojů, diverzifikované průmyslové základny a kvalifikované pracovní síly, trpí politickou polarizací, která podporuje hospodářsko-politickou nejistotu a nestabilitu. Hospodářské politice dominuje snaha prezidenta Javiera Mileie o realizaci liberální politiky. Reformy presidenta Milei se promítly ve zlepšení makroekonomických indikátorů Argentiny, posílení důvěry investorů a hospodářství se pomalu začalo zotavovat. Tuto skutečnost reflektovaly ve svých hodnoceních např. i hlavní ratingové agentury. Vzhledem k eliminaci značné části fiskálních výdajů mohla argentinská vláda v roce 2024 poprvé od roku 2011 oznámit dosažení rozpočtového přebytku. Očekává se, že vládní dluh klesne ze 156,3 % HDP v roce 2023 na cca 68 % HDP v roce 2025. Ke zlepšení stavu veřejných financí dopomohlo – krom jiného - i finanční čerpání od MMF v rámci Extended Fund Facility. Je pravděpodobné, že administrativa současného argentinského presidenta bude nadále odhodlána udržovat fiskální rovnováhu a cílit na redukci inflace, která za rok 2025 dle aktuálních odhadů poklesne asi na 44 % (z 220 % v roce 2024). Rovněž meziroční růst ekonomiky bude za rok 2025 dle nynějších očekávání solidní - přibližně na úrovni 4 % (oproti meziročnímu propadu hospodářství o 1,7 % v roce 2024) – zejm. díky oživené investiční aktivitě, zlepšení exportu a navýšení výkonu těžebního i energetického sektoru. Na druhé straně nutno podotknout, že razantní fiskální škrty přispěly k nárůstu nezaměstnanosti zejména v rurálních oblastech a tím i k růstu sociálního napětí. Přestože se zdá, že se celková situace v zemi velmi pomalu stabilizuje, Mileiho šoková terapie zůstává v povědomí odborné i neodborné veřejnosti zakotvena jako kontroverzní počin. Nejvýznamnější rizika pro hospodářsko-politickou stabilitu země pramení z privatizace státních podniků, škrtů ve veřejném sektoru (které stimulují odpor vlivných odborů a mohou v extrémním případě vyústit až v masové protesty – a to i přes vládní opatření, která mají toto riziko zmírnit), potenciálně tvrdého zásahu bezpečnostních složek proti eventuálním protestům (což by mělo silně negativní vliv na Mileiho reputaci v očích voličů), možného nárůstu napětí mezi guvernéry provincií a presidentem, obtížně předvídatelné celní politiky USA, potenciálního zpomalení brazilské ekonomiky (která je významným odbytištěm argentinského exportu), poklesu popularity prezidenta pod tíhou nepopulárních opatření a možnost zvolení opozičních politických sil u příležitosti příštích presidentských voleb (což by mohlo vést k obnovení expanzivní fiskální politiky).

Závěrem lze říci, že široká veřejnost je v otázce náklonnosti k hospodářsko-polickým krokům Javiera Milei v Argentině značně rozpolcená. Ačkoliv někteří oceňují řadu presidentem realizovaných radikálních reformních kroků a ačkoliv část společnosti žije ve víře, že jejich životní úroveň díky reformám roste a celková ekonomická situace se zlepšuje, u nezanedbatelné části obyvatelstva presidentovy kroky vyvolávají spíše emoce rozladění a nesouhlasu. To bohužel nepřispívá k eliminaci ve spolčenosti bohužel stále přítomného sociálního napětí. Je to dáno skutečností, že drastická úsporná opatření spojená s eliminací fiskálních výdajů zasáhla mnoho zaměstnanců veřejného sektoru, školství, zdravotnictví, atp., což zejména u obyvatel pracujících v dotčených sektorech, u lidí z nižších příjmových vrstev a u obyvatel žijících mimo hlavní argentinská hospodářská centra mohlo vést ke zhoršení jejich existenčních problémů. Přestože si Milei získal mezinárodní uznání za nastolení cesty k ekonomické stabilizaci Argentiny, která se již promítla v podobě poklesu inflace, vládního zadlužení a zlepšení dalších makroekonomických indikátorů, presidentova podpora veřejnosti zůstává celkově relativně křehká a jeho setrvání u moci bude záviset primárně na tom, zda obyvatelé v blízké budoucnosti pocítí v rovině životního standardu reálné zlepšení.